Krajina - líčení

3. dubna 2010 v 13:41 | Monika |  Škola
Naše krajina je překrásná v každé roční době. Z okna vidíme vyvýšený zelený palouk, kde se jako zlaté penízky, lesknoucí se v trávě, třpytí žluté květy pampelišek. Je odtamtud krásný výhled. Dole v údolí se od západu k východu rozprostírá úchvatná scenérie. Přímo pod mírným svahem si svými tenkými prsty pohrává vlahý vítr s klasy právě zlátnoucího obilí. Jednotlivá stébla pšenice se poslušně ohýbají a společně vytváří vlnky, které se rozeběhnou po celém širém poli. Větru se to zalíbilo a rozechvívá obilí ještě více. Již to nejsou jen ty nevinné drobné vlnky. Komíhání klasů napodobuje mořské vlnění, přestože skutečné moře je odtud velmi vzdálené. Snad ho ale vítr zná ze svých toulek světem a zastesklo se mu po něm. Nebo se obilí poučilo od lidí, kteří se kolem něho vraceli po silnici ze zasloužené dovolené u moře do své rodné vlasti, a chce jim moře dopřát i doma. Za polem se nám rozběhla silnice. Táhne se a kroutí jako velký šedý had s tenkou bílou linií vprostřed hřbetu. Šplhá se z hlubokých údolí do nejvyšších hor co jí jen síly stačí. A když se tam konečně dostane ani si neoddychne a opět se vydá zpět dolů. Přeskakuje malé říčky i velké potoky. Větví se a rozděluje na desítky cest, cestiček a pěšinek. Spojuje země se zeměmi, města s městy, vesnice s vesnicemi. Spojuje lidi s lidmi. Na temně lesklý asfaltový povrch silnice vrhají stromy z lesa tajemné stíny. Za silnicí začíná hustý les. Listnaté stromy na okraji postupně ustupují mohutným smrkům a statným borovicím. V hloubi lesa žije mnoho lesní zvěře. Místní lidé tam rádi chodí, nejen sbírat sladké lesní plody. Přitahuje je sem libá vůně podhoubí hříbků a klouzků. Děti si hrají a skotačí na měkkém mechovém koberci. Hází po sobě dlouhými smrkovými šiškami, které tu ztratily veverky, které si dělaly zásoby na tuhou zimu. Když ale návštěvníci spatří nějakou lesní zvěř, utiší se, aby ji nerušily a pozorují srny a jeleny, jak se plaše pasou na mýtinách. Naslouchají tajemnému šumění lesa a zpěvu ptáků, kteří se slétli u studánky, která je až po okraj plná pramenité čisté vody. Ze studánky prýští tenký pramínek a namířil si do ven z lesa. Kolem lesa teče potok. Vlévají se do něho praménky vytékající z lesních studánek a stéká sem voda, kterou po vytrvalém dešti už nasycená půda nestačila vsáknout. Prameny se spojují v jeden jediný silný proud. Proud, který se slije společně s ostatními, jemu podobnými, do řeky. O kousek dál se ke společné cestě připojuje pramen přitékající z vesnice. Na kraji strouhy se na kamenech předvádí své vyvolené žabák. Když ho budeme očima sledovat proti proudu, spatříme červené střechy domů, které se na zelených vrších v pozadí vyjímají v poledním slunci jako krásné veliké jahody rozsypané po zelené louce. Sem tam prosvitnou bílé stěny vesnických stavení. Nad tím vším se vypíná vysoká špičatá střecha věže kostela. Jsou vidět i lidé. Připadají nám malí. Jako mravenečkové. Procházejí se po návsi. Pošťačka nese psaní, matka věší na zahradě prádlo, otec si hraje s dětmi. Dědeček sedí v hlubokém zamyšlení v křesle na zápraží a pozoruje, jak se po nebi honí obláčky. Nebe je modré, ale tu a tam se objeví malý bílý boubelatý mráček nebo šmouha. Z lesů však stoupají mohutné sloupy bílé páry. Spojují se a vytvářejí nové obláčky. Modrá z oblohy pomalu ustupuje. Vzdálené vrcholky kopců se ztrácejí v jemném oparu. Co se to tam dole mihlo? Něco hnědého běží cestou ze vsi. Vždyť je to mladý zajíc, co se ráno zaběhl mámě. Běží podél potoka až ke zlatému poli. Vběhne do pole a kličkuje vlnami. Teď se dostal až na okraj. Přeskočil potok. Žáby se polekaly a vyplašeně uskočily pod most. Do vody spadl lístek z malého doubku. Možná dopluje až do toho skutečného moře. Malý zajíc přehopkal silnici. Na kraji lesa se postavil na zadní, krátce vzhlédl k obloze, zastřihal ušima a zmizel v houští. Od severu se sem blíží tmavý mrak. Bude pršet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama